Narozen a žije v Praze, jen před pár lety si odtud odskočil vystudovat archeologii do Plzně. Po návratu si k tomu přidal ještě etnologii, aby mohl jít následně třídit lidové pamětiny, cajky a verky do muzea v Jílovém. Zatím vede poklidný život domácího národopisce, prostý dalekých zámořských cest a drastických překvapení, i když sázky na to, že ho v dohledné době v brdských lesích rozsápe hejkal, stále stoupají.

Psával převážně do šuplíku, případně do různých pochybných časopisů vydávaných s kamarády a internetových diskuzí. Občas něco z toho i zaslal do soutěží, zejména do Trapsavce. Publikace jinde než na internetech se díky tomu dočkaly tyhle povídky:

Bešamelova dobrodružství 32 - Šílený šaman (2002; soutěž Radegast 2k+2)
Občas se stávají zvláštní věci (2002; soutěž Trapsavec)
Valčíček krve a popela (2005; soutěž Ježíšku, já chci plamenomet)
O studni, obloze a posledním satelitním vysílači vz.25 (2007; soutěž Trapsavec)

Z textů nebeletrických možno zmínit třeba...
Lomy Amerika – etnografie Země nikoho (2007; sborník Český kras)
...nebo různé popularizační články do VTM.

Svou románovou prvotinu Polomené světy – Atlantský harc vydal už u Strak na Vrbě.

Jeho osobní web je možné nalézt na adrese http://prebral.net.

Zvony ve vzdálené vsi odbíjely půlnoc.
„Myslíš, že se ukáže?“ přihodila Hana do ohně zkroucenou akátovou větev. Oblak jisker vyrazil nahoru podél šedavé skalní stěny a ty nejjasnější z nich na chvíli zazářily i na klidné, mlčenlivé hladině jezera.
„Musí. Zápisky mého otce hovořily jasně. Sám ho tady mnohokrát spatřil, přesně na místě, kde ho děda při povstání zastřelil. Přesně v ten den, v tuhle hodinu.“
„A jsi si jistý, že se ti konečně podaří překonat tu kletbu?“
Daniel unaveně přejel rukou po jantarovém křížku položeném na jemném plátně vedle flakónku s mešním vínem a ohnuté psí známky:
„Nemám jinou možnost. Dnes nebo... počkat, slyšíš to?“
Hra zvonů už ustala, ale hned o pár kroků dál, z neproniknutelné tmy v ústí polozřícené štoly jako by nadále znělo zlověstné dunění. A kroky. Jisté, pevné kroky mlaskající ve staleté vrstvě bahnitého jílu.
Daniel se postavil a uchopil kříž:
„Vicit Leo de tribu Juda...“ plynula z jeho rtů první slova starobylého exorcismu.
Z věčné noci se vyhoupl masivní stín a na jeho vrcholu zářil jasný bod, který se Danielovi opřel do obličeje. Temná postava vykročila kupředu.
Hana vytrhla z ohně hořící větev a jako s pochodní s ní zamávala příchozímu vstříc a navzdory.
„Pardon,“ pravil stín, o krok ustoupil a kužel světla, který z něj vycházel se odvrátil, „nechtěl sem rušit, jenom jsem tady měl cestu překopem a slyšel jsem hlasy, tak sem se zašel podívat, jestli tu netáboří někdo známej.“
V tu chvíli oheň zapraskal a osvítil celý skalnatý ostroh nad vodou důkladněji.
Neznámý byl vysoké, poněkud zavalité postavy, rozhodně z masa a kostí. Mohlo mu táhnout na třicet, rysy jeho obličeje ale částečně skrývala modrá horolezecká přilba s pevně přichycenou svítilnou, od které vedla hadička někam dozadu k černému zaprášenému batohu.  Černý byl i jeho pracovní overal, reflexní pruhy na něm už dávno zakrylo krasové bláto.
„Ahoj, já jsem Přebral...“ pronesl cizinec s poněkud idiotským úsměvem.
„To asi nebude Schickelgruberův duch, co?“ obrátila se Hana na Daniela.
Daniel pomalu zavrtěl hlavou.
„Schickelgruberův duch?“ rozsvítily se jejich hostovi oči, „poslyšte, to mě zrovna zajímá, slyšeli jste o něm nějakou historku, pověst...? Teda, jestli nerušim a jestli by vám nevadilo říct mi to na diktaf...“
Dokončit větu už nestihl. Daniel zuřivě zařval a skopl ho do jezera.
„Folklorista?“ prohodila Hana.
„Tenhle večer už třetí,“ ušklíbl se Daniel, „začínám se bát, že nám ho vyplašej...“

• Epištola z psího kraje (Legendy: Prokleté knihovny)
• DRUHÁ STRANA (Legendy: Praga caput regni)
• OTÁZKA ELEGANCE (Excelsior, gentlemani! (Historky z časů páry))

Zatím žádné komentáře